Res Claritatis MONITOR, 15. leden 2017

Jak má být chápána posynodální exhortace Amoris laetitia vzhledem k přístupu věřících ke svátostem? Co je třeba vzít v potaz, abychom poselství exhortace správně porozuměli?

Exhortace zahrnuje „příspěvky obou nedávných synod o rodině spolu s dalšími úvahami, které mohou usměrnit reflexi, dialog a pastorační praxi a současně poskytnout odvahu, podněty a pomoc rodinám v jejich nasazení i v jejich těžkostech“ (Amoris laetitia, čl. 4). Proto je zřejmé, že nemění a z povahy věci ani nemůže měnit neměnné učení Církve o přístupu věřících ke svátostem. Veškeré úvahy týkající se praxe přístupu věřících žijících v neregulérních situacích ke svátostem tedy musí reflektovat učení o milosti posvěcující, jak ho vyjadřují např. posynodální exhortace Familiaris consortio (čl. 84), posynodální apoštolská adhortace Reconciliatio et paenitentia (čl. 34), Dopis biskupům katolické církve o přijímání eucharistie rozvedených a znovu sezdaných věřících, Prohlášení ohledně možnosti umožnění rozvedených, kteří uzavřeli nový sňatek, přijímat eucharistii, a posynodální exhortace Sacramentum caritatis (čl. 27, 28, 29).

Pozitivní a negativní Boží zákony pozitivně vyhlášené

Ke správnému čtení exhortace bude vhodné si připomenout rozdíl mezi Božím zákonem pozitivním pozitivně vyhlášeným a Božím zákonem negativním pozitivně vyhlášeným, který v encyklice Veritatis splendor připomíná Jan Pavel II. Negativně formulované božské zákony, tj. zákazy, jsou charakterizovány tím, že jsou absolutně platné, za všech okolností, nikdy je nelze porušit, a to ani za cenu ztráty vlastního života. Jde o deontologické normy, které jsou platné semper et pro semper. Mezi tyto zákazy patří např. zákaz vraždění, smilnění/cizoložství, krádeží. Naopak pokud se jedná o zákony božské pozitivní, tj. přikazující zákony, je vždy úkolem rozumnosti zkoumat, do jaké míry jsou aplikovatelné v konkrétní situaci, někdy je třeba brát ohled na jiné, důležitější povinnosti. Jde o teleologické normy, které jsou platné semper et non pro semper. Mezi tyto přikazující zákony patří např. příkaz svěcení svátečního dne, příkaz úcty k rodičům a lze mezi ně zahrnout i povinnost společného života manželů. Srov. Veritatis splendor čl. 52, 67, 81, 102; KKC 1755–1761.

Proto také úvahy o přirozeném zákonu, o prvních principech praktického rozumu, které jsou zřejmé, o obecných větách z těchto principů odvozených, které jsou jisté, a o závěrech týkajících se konkrétního jednání, které mohou být pro spletitost situací často nejisté, se týkají pouze teleologických norem, nikoli deontologických. Zákaz usmrcení nevinného, zákaz cizoložství jsou jisté a zřejmé i v těch nejspletitějších situacích. Je-li někdy dovoleno trpět menší zlo, aby nedošlo ke zlu většímu, nebo aby bylo dosaženo většího dobra, není nikdy dovoleno ani z nejzávažnějších důvodů dělat zlo, aby z něho vzešlo něco dobrého. Srov. Humanae vitae čl. 14; Veritatis splendor čl. 80.

Zjevení

Další skutečnost, kterou je dobré mít při čtení exhortace na paměti, je to, že Bůh k lidem promluvil definitivně skrze Ježíše Krista. Křesťanská víra proto nemůže přijmout interpretace exhortace, které si dělají nárok na opravu Zjevení, jehož naplněním je Kristus. Srov. KKC 65, 67, 73.

Obsah 8. kapitoly

Osmá kapitola exhortace Amoris laetitia obsahuje 22 paragrafů.

Kapitola obsahuje výzvu, aby pastýři neopouštěli věřící, kteří nežijí plně v souladu s učením církve (srov. AL 291, 293), aby je neodsuzovali příliš tvrdě (srov. AL 296, 308), aby si nad nimi nemyli ruce pouhým konstatováním, že nežijí v souladu s požadavky mravního zákona (srov. AL 304, 305). Jinými slovy lze říci, že vedle projevů duchovního milosrdenství v podobě napomínání hříšníků, mají pastýři těmto věřícím vysvětlovat důvody církevního učení (srov. AL 311), radit jim, jak dosáhnout nápravy svého života (srov. AL 293, 294, 297, 312), povzbuzovat je k nápravě a modlit se za ně, aby nápravy dosáhli.

Z bezpočtu variant konkrétních situací, kdy věřící nežijí plně v souladu s církevním učením, kapitola zmiňuje civilní sňatky, faktické soužití, rozvedené žijící v novém svazku, které mohly povstat nejrůznějšími způsoby. Papež ale nemá na mysli pouze tyto věřící (srov. AL 297). Lze uvažovat také o rozvedených, kteří zůstávají sami, o věřících žijících v platném manželství, ale nepřijímajících učení o nerozlučném spojení dvojího významu manželského setkání (aneb o antikoncepci), o věřících odmítajících početí dalšího dítěte z malicherných, sobeckých důvodů, o věřících zanedbávajících výchovu dětí apod. Úvahy v kapitole lze jistě vztáhnout také na pastoraci případů, které může prezentovat slavný příklad homosexuálního prostituta nakaženého HIV.

Protože důvody proč věřící nepřijímají některou část učení, nebo obtíže, které mají se změnou svého života, mohou být v každé situaci jiné, papež zmiňuje, že není možné očekávat od exhortace konkrétní návod pastorace (srov. AL 300), upozorňuje ale, že každé doprovázení musí respektovat pravdu, respektovat církevní učení (srov. AL 300, 301, 307, 311).

Bůh nenařizuje něco nemožného. Přikázáním tě vybízí, abys dělal vše, co můžeš, a pomáhá ti, abys mohl. Boží přikázání nejsou těžká, jeho jho netlačí.

Na několika místech se hovoří o polehčujících podmínkách a okolnostech. Zmiňuje se, že ne každý, kdo se nachází v tzv. neregulérní situaci, je zbaven milosti posvěcující (srov. AL 301, 305). Mají se zřejmě na mysli rozvedení věřící žijící bez jiného partnera, tak také rozvedení věřící žijící s jiným partnerem, kteří se nemohou rozejít – jak by byli povinni –, ale jsou zavázáni k životu v sexuální zdrženlivosti. Jde o případ trpěného menšího zla (zákonní manželé žijí odděleně), aby se zabránilo zlu většímu (např. uvádění dětí nebo druhého manžela do nebezpečí). Srov. Familiaris consortio čl. 84; Humanae vitae čl. 14; Veritatis splendor čl. 80.

Kapitola zmiňuje několik dalších okolností či důvodů, které mohou lidem způsobovat obtíže při naplňování požadavků evangelia: neznalost příslušných norem, těžkost s jejich pochopením, roztržitost, násilí, strach, návyky, bezuzdné vášně, jiné psychické a sociální činitele, citová nezralost (srov. AL 301, 302). Pastýři by snad tedy měli napomáhat k odstraňování těchto překážek.

Na závěr kapitoly papež vybízí věřící, aby se s důvěrou obraceli na své pastýře, kteří jim pomohou lépe pochopit, co se děje, a objevit cestu osobního zrání (srov. AL 312).

Závěr

O čem se v 8. kapitole exhortace hovoří? Co se o tom říká? Proč se to říká – jak je to odůvodněno?

I když struktura kapitoly nemá příliš jasnou linii, lze snad dojít k závěru, že papež hovoří o pastoraci věřících žijících v neregulérních situacích. Říká, že by je jejich pastorace měla uvést na cestu obrácení a pomoci jim dosáhnout nápravy jejich života. Pastýři by neměli ztrácet s věřícími trpělivost, pokud snad nejsou dostatečně silní k okamžité nápravě. Odůvodnění např. v podobě příkladu, jak konkrétní chybné rozlišení situace způsobilo konkrétní nespravedlnost, v kapitole chybí.

ICLic. Ing. Miroslav Kratochvíl,

konzultor a stálý prokurátor a advokát u Diecézního církevního soudu v Brně

Hodné přijímání eucharistie

Učení Církve o hodném přijímání eucharistie lze opřít o 1 Kor 11,27–29; Didaché, 14, 1; Sv. Justin, Apologiae, 1, 66; Sv. Cyprián Kartaginský, De lapsis, 15, 16; Sv. Augustin, Sermones, 58, 4; Gennadius Marseillský, De Ecclesiasticis Dogmatibus, 53. Synody prvních století učení o hodném přijímání potvrzují, když zapovídají eucharistii pro ženaté, kteří žijí s jiným partnerem než svým zákonným manželem. Tridentský koncil učí o nutnosti být v milosti posvěcující při přistupování k eucharistii a zároveň jasně odsuzuje opačný názor. Jan Pavel II. utvrzuje Církev v této víře v encyklice Ecclesia de Eucharistia v čl. 36: „Chci tedy znovu zdůraznit, že platí a vždy bude platit v Církvi norma, v níž Tridentský koncil shrnul přísné napomenutí apoštola Pavla, totiž že k hodnému přijetí eucharistie, ‚pokud si je člověk vědom smrtelného hříchu, je nutné předcházející vyznání hříchů‘.“

Svátost obrácení a smíření

S odkazem na Tridentský koncil Jan Pavel II. učí, že jedním z nezbytných kajícníkových úkonů je kajícníkova „pravá lítost, tj. jasné a rozhodné odmítnutí spáchaného hříchu zároveň s předsevzetím již se ho nedopustit pro lásku k Bohu, která se obnovuje s lítostí “ (Reconciliatio et paenitentia, čl. 31.) Srov. také Katechismus katolické církve, 1451). K této nutné podmínce dochází člověk i přirozeným světlem rozumu. Nelze totiž slovy odmítat zlý čin a současně být připraven se jej vzápětí dopustit a nazývat to odvrácením se od hříchu.

Naděje pro věřící

Nadějí může všechny věřící naplňovat nauka o možnosti a nutnosti plnění Božích přikázání, kterou shrnul Tridentský koncil v Dekretu o ospravedlnění a kterou svatý Jan Pavel II. opakuje v encyklice Veritatis splendor, čl. 102: „Nikdo nesmí zastávat onen opovážlivý výrok, který církevní otcové odsoudili vyobcováním, podle něhož je pro ospravedlněného člověka nemožné zachovávat Boží přikázání. Bůh totiž nenařizuje něco nemožného, nýbrž přikázáním tě vybízí, abys dělal vše, co můžeš, a prosil o to, co můžeš, a pomáhá ti, abys mohl. Boží přikázání nejsou těžká (1 Jan 5,3); jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží (srov. Mt 11,30).